OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Víte jaké je nejdéle hnijící promo CD na mém stole? Musím se přiznat, že se jedná o první kotouč tohoto žateckého ansámblu, který bývá v poslední době poměrně hodně často přirovnáván ke kanadským DESPICED ICON. Ačkoliv jistý žánrově příbuzenský vztah tu cítit je, přímému srovnání bych se vyhnul - BEAUTIFUL CAFILLERY hrají přece jen něco trochu jiného a trochu jinak… Do „Reciprocal Transfusion“ vede brána v podobě krátkého intra, které pohltilo celou řadu zvuků, rozhovorů, gegů… po něm již následuje odpočet na bubenické paličky, který rozjíždí zběsilý parostroj postavený na parádně jedoucím dvojšlapákovém základě, sérii svižných riffovaček a zastřeném brutálním vokálu, který povětšinou přešlapuje v death metalových vodách.
Srdcem celého organismu jsou jednoznačně bicí, které pumpují životadárnou mízu do všech skladeb s rozmyšlenou neurvalostí, spoustou hráčských fines a hlavně bez toho, aby se ztrácel přímý tah na branku. Kytary pracují sice technicky, ale pro celek, málokdy na sebe strhávají pozornost nějakou ekvilibristikou, poměrně nenápadně, ale funkčně je zasazena do skladeb basa. Sadil se se svým vokálem snaží pracovat, neusíná na jedné poloze a na můj vkus by mohl na dynamice a hlasových rejstřících ještě trochu přidat, neboť některé jeho exkurze mimo standardní, poněkud zahuhlaný deathový štěkot zní poměrně zajímavě a bylo by jen ku prospěchu celku je rozvíjet. Dodat je zapotřebí, že živě je jeho řvaní o mnoho řezavější, výživnější a živočišnější. Oproti promáči z roku 2003, který pozvolna obrůstá mech na mém stole, se ledacos změnilo. Dílka vydané v mezidobí se mi úspěšně vyhýbala, takže je pro mne novinka velmi příjemným překvapením. Z prvního dema přímo čpěla atmosféra betonových labyrintů, kde si osamocená dítka plácají bábovičku na neudržovaném pískovišti, kam si většina místních psů ulevuje. Bezútěšná pouliční periferní sklíčená prázdnota, která evokuje pohled na živořící sídlištní zeleň obklopující opuštěné houpačky se jako mlžný opar nad blaty vznášela kolem této nahrávky, hudebně inklinující k ne příliš výraznému metalickému hardcoru se sociálně kritickým podtextem. Plnohodnotné současné album má mnohem více záchytných bodů, které člověka baví a naplňují. Ať už jde o aranžérsky propracovanější skladby nebo vyloženě chytlavá místa, která v minulosti CAFILLÉRKÁM chyběla. Hudebně se kapela zvedla z šedavého průměru, nasála barvy současnosti, přešla k anglickému jazyku, který ji sluší mnohem více a nyní ji stále vzrůstající vlna pohánějící death corovou lodičku nese vpřed. Pokud mám vybírat zajímavé skladby, tak se jednoznačně mezi moji osobní špičku řadí „Fear“ a závěrečná „Reciprocal Transfusion“. Zajímavé jsou sporadické sonické dekorace, velmi vkusně lemující například počátek „Spring“, či zprostředkovávající náhled do válečné vřavy v „Eternity Of Moment“. Připočtěte nadprůměrné zvukové balení a máme tu domácí albovku, která vyrostla nad většinu podobných v daném žánru a nyní svěže kvete. Stačí jen sehnout se a přivonět si.
Dravý hardcore pepřený vydatnými porcemi brutálního death metalu. Ještě že podobná zjevení na naší scéně jsou.
8 / 10
Sadil
- zpěv
Jindra Mach
- kytara
Kolda
- basa
Karel Kelner
- bicí
1. Crop Full
2. Eternity of Moment
3. Vegan Massacre
4. Formaly Hanged
5. War Weed
6. Spring
7. Fear
8. A Man
9. New Name
10. Reciprocal Transfusion
Reciprocal Transfusion (2007)
Optimismus (2005)
promo CD (2003)
Vydáno: 2008
Vydavatel: Nice To Eat You
Stopáž: 35:01
Kontakt: tattoo.kelner@tiscali.cz
Album má síce skvelý zvuk, ale to je asi tak všetko, čo sa mi na ňom pozdáva... Chýba mi niečo, čo by sa mi vrylo do pamäti a podľa čoho by som kapelu odlíšil od davu žánrových súpútnikov.. Istá nádej na mňa dýchla v melodickom úvode predposlednej "New name" či poslednej (titulnej) skladbe, ale to je dosť málo... Jedno z mála cd v mojej zbierke, po ktorých často nesiaham...
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.